| Naše NEJ |
| 3D obrazy - NOVÉ! |
| Grafiky |
| Kresby |
| Akvarely |
| Sochy |
| Plastiky |
| Keramika |
| Dřevořezby |
| Ilustrace |
| Umělecká fotografie |
| Lidová architektura |
| Výrobky z vosku |
| Restaurování, rámy |
| Jelení trofeje |
| Tip na výlet |
| Zajímavosti |
Můžete nám říct jak jste se dostal ke své profesi, která se stala Vašim životním posláním?
Ke své profesi jsem se dostal jednoduše. Od mládí jsem rád maloval a v 8. třídě jsem v malování vyhrál soutěž Prahy 5 a v devítce jsem byl na 2. místě v celopražské soutěži. Protože mě bavily dějiny začal jsem sbírat střepy, nejdříve středověk a později i jiné kultury a tím jsem měl velmi blízko ke keramice. Po vojně jsem studoval Střední odbornou školu výtvarnou a pak jsem se ještě vyučil jako umělecký keramik. Tím byl můj osud, jak říkám, zpečetěn. Strávil jsem přes 40 let za hrnčířským kruhem a byl jsem znám jako keramik, který má střep tenčí než porcelán. Říkali mi "mistr tenkého střepu."
Jste zřejmě jediným malířem u nás a možná v celé střední Evropě, který maluje obrazy s egyptskými motivy. Jak jste dospěl k tak neobvyklému tématu?
Víte cesta k malování starého Egypta byla zvláštní, řekl bych až mystická. Při první cestě do Egypta jsem našel v Karnaku malou formičku na figurku staroegyptského boha Ptaha, což je bůh stvořitel a bůh hrnčířů. A kruh se uzavřel, hrnčíř si ho našel. Totožné figurky jsou v Káhirském muzeu a tak jsem věděl že je pravá. Ta figurka není z této formičky veliká (2,5 cm) ale je velká duchem vyzařuje jakési fluidum. No a bylo hotovo, po takovém nálezu to ve vás nechá stopy a v noci pak sníte se zavřenýma očima. Mé sny byly vždy barevné a tak jsem jen ráno začal malovat to, co se mi v noci zdálo a první staroegyptský obraz byl na světě.
Každý malíř musí mít vztah k tomu co maluje a také potřebné znalosti, znamená to, že čerpáte přímo u zdroje, tedy v Egyptě?
Ptáte se, zda čerpám přímo u zdroje, to je přeci naprosto jasné! Už jste někdy viděli malíře malovat moře když u něj nikdy nebyl? No víte je to mystika místa, jak se říká Genius loci. Zkuste si někdy strávit noc ve staré hrobce, co všechno vám ty zvuky řeknou a co si můžete představit. Vždyť kolem vás jdou dějiny…
Ano, do Egypta pravidelně jezdím, několikrát ročně jedu s manželkou do Káhiry mezi své domorodce a tam opět načerpám náměty na tvorbu. Jsem tam rád, je to můj domov. Tvrdím že jsem se odtud ze starého malíře hrobek převtělil. I manželka, když vystupuje v Káhiře z letadla, říká „zase doma“.
Věříte v magickou moc pyramid? Sám přece v pyramidě bydlíte…
Zda věřím v magickou moc pyramid? Jistě, už jen jejich majestátnost a energie kterou vyzařují, jsou naprosto nezpochybnitelné. A zvlášť když si pak postavíte pyramidu svojí, to se pak dějí věci, ale to by bylo na dlouhé povídání.Ostatně by to jistě potvrdila i paní která nám dělala kolaudaci a je senzibil. To s ní dělalo věci - jen jsem se přesvědčil že to povídání kolem není blud!
Jste malíř jehož zaměření je velmi rozsáhlé, nemalujete pouze obrazy s egyptskými motivy, ale také akty, moře, lodě, námořní bitvy, bojová letadla, krajiny, orientální tématiku, detaily stavebních prvků, starověké bohy, motivy v duchu starých mistrů…
Jistě nejde přeci malovat jedno téma. Ano maluji vše, co jste vyjmenoval. Když jezdíte na dovolenou třeba do Tunisu - prostě tam, kde vás obklopují dějiny - staří Římané, pak vzniknou i obrazy nahé dívky která je vlastně antickým městem nebo egyptskou oázou. Námořní bitvy, to je kapitola sama pro sebe. Který kluk neměl sen být na takové válečné fregatě nebo objevitelském škuneru a tak i tam se ubírá mé snění.
Jak vůbec přijde malíři na mysl motiv a celková koncepce obrazu? Stane se Vám, že musíte obraz opustit a nebo jej přemalovat?
Víte já většinu obrazů prosním a tak si vlastně s nimi hraji a mazlím. Je pak problém obraz, ke kterému máte takový vztah, prodat. Obrazy neopouštím jsou stále se mnou. Někdy je nutné něco opravit, ale protože mám vše dopředu velmi promyšleno, moc málo něco měním. I když už jsem párkrát na přání něco opravil.
Důležitou součástí obrazu je i rám, vybíráte si je sám?
Rámy si pro své obrazy zpravidla vybírám sám. Kdo jiný než autor by měl vědět, jaký rám se nejvíce hodí tak, aby vzniklo ucelené dílo. S rámy je to těžké, musím vycházet z možností rámařství, to v Humpolci mi vychází velmi vstříc a leckdy sežene zajímavé rámy. Občas si nechám udělat rám od truhláře, ale to jsou specialitky, protože někdy malbou pokračuji i na rám. Na rám maluji když dělám starou Káhiru a nebo mamlůcké hrobky. Pak umísťuji na rám i arabské nápisy a dojem z obrazu je mnohem silnější.
Kdo navštívil Vaše výstavy tak ví, že nejste pouze malíř, ale i keramik. Keramik, který používá k jejich výzdobě zlato, polodrahokamy…Je to zřejmě neobvyklé a málo časté
S keramikou je to jiné, tam vše ovlivníte tak ze 75 procent ostatní dělá pec. Já si prostě jen hraji a to snad za to stojí a jsem rád že se to líbí.Ty kameny v mé keramice jsou opravdu specifikem, ale již ve středověku byly na pohárech na víno drahokamy, tak proč ne dnes a zvláště když si je sám nasbírám na poli. A zlato k těm královským pohárům také patří a viděli jste někdy Pražské Jezulátko bez zlata, no to prostě nejde.
To ještě není všechna Vaše tvorba, jsou i dřevořezby, kachle s egyptskými motivy, kovové plastiky…
Ta moje tvorba je v širokém záběru ano ale je to jen odpočinek od obrazů a keramiky. Tu dělám jen když mám v ateliéru teplo a to je tak od května do září a pak většinu času maluji. Víte, ono dělat obraz bitvy u Trafalgaru to je šichta a když děláte lanoví štětečkem co má tři chlupy, to je záběr na oči a tak je potřebí si občas odpočinout u jiné práce.
Vaše obrazy lze nalézt na internetu, pořádáte výstavy. Kolik výstav ročně pořádáte a kolik obrazů namalujete? Kde chystáte příští výstavy?
Samostatných výstav mám za sebou přes 60 a jen další 4 byly s někým dohromady. To se musí člověk do práce skutečně zakousnout. Neuznávám pseudoumělce co říkají že na výstavu dělají chvilku, to pak je na tom vidět. Poslední výstavu jsem měl před rokem a další no to nevím, čekám až mi to někdo nabídne. Já teď dělám spíše pro radost, sice méně než bylo mým zvykem, ale více si s tím pohraji a to je na výsledku znát. Na takové námořní bitvě je třeba 600 lidiček a to je práce - legrace. A v keramice jsem letos udělal velký Betlém, který má 55 lidí, 20 zvířátek a velké svítící město, vše bohatě zlacené. Rozměr je 150 cm x 250 cm, figury jsou až 30 cm veliké - práce na celé prázdniny. Je otázka, zda se prodá, ale aspoň po nás něco zůstane. Dnes je problémem prodávat umění, lidi moc peněz nemají a ti co je mají, tak za ně kupují drahá auta. Umění moc v kurzu není, bohužel Snad se to ale časem zlepší.
Máte nějaké zvláštní přání na závěr?
Ano, stále sháním modely pro své akty. V poslední době je obtížné sehnat štíhlou dívku jako model. Kromě odměny nabízím i jakési zvěčnění a uchování mládí na mnoho desetiletí, je to pro ženy i dívky příležitost. Zájem uvítám, zatím bohužel čerpám jen ze starých studií.
Zvu Vás také do svého soukromého muzea egyptských artefaktů, které mám ve své pyramidě.
Můžete nám říct jak jste se dostal ke své profesi, která se stala Vašim životním údělem? Kdy jste se „osamostatnil“?
Od 10 let jsem cítil potřebu malovat a tak jsem maloval. Absolvoval jsem Odbornou výtvarnou školu v Praze, na Hollarově náměstí a od té doby jsem stále maloval. Osamostatnil jsem se v roce 1991, kdy jsem založil svůj výtvarný ateliér AAD (Art Atelier Dufek). Před tím jsem se malování věnoval při práci, pracoval jsem například v podniku pro údržbu památek, v Pelhřimovském muzeu a v Městském kulturním středisku v Pelhřimově.
Nejvíce jste proslulý svými akty, ale malujete také portréty, moře, krajiny, památky, svůj oblíbený Pacov. Co malujete nejraději?
Ženy, italskou krajinu a své představy. Za každým mým aktem je určitá žena, za každou krajinou je krajina skutečná. Poslední dobou se věnuji Toskánské krajině se stylizovanými ženskými akty. Skutečnost se snažím ve svých obrazech přebásnit, stylizovat. Jen barva bývá autentická.
Vaší specialitou jsou italské krajiny, znamená to, že jezdíte čerpat přímo ke zdroji, tedy do Itálie?
Itálii miluji, zvláště pak Toskánu, každoročně tam trávíme dovolenou. Italská renesance představuje pro mně vrchol nejen v umění a je můj vzor
Patříte k malířům, kteří malují technikou pastel. Proč zrovna pastelem, jiné techniky nepoužíváte?
Nejraději mám litografii, která je však finančně velmi náročná a nemohu si ji dovolit. Po ní pak pastel, mým vzorem se stal Degas
Důležitou součástí obrazu je rám, pastely bývají zpravidla zasklené. Komu svěřujete tuto práci?
Rámování obrazů patří k mé profesi, vše si zpracovávám sám
Jste uveden ve Slovníku českých a slovenských výtvarných umělců. Vaše obrazy jsou ozdobou řady soukromých sbírek. Víte ve kterých státech se nachází?
Kromě České republiky je to Německo, Holandsko, Švýcarsko, Maďarsko, Polsko, Slovensko a mimo Evropský kontinent USA, Mexiko a Japonsko.
Jak vůbec přijde malíři na mysl motiv a celková koncepce obrazu?
Základem je inspirace. Vždy záleží na tom, jakou mám zrovna náladu, ale maluji nebo kreslím každý den. Připravím si skicy a ty pak podle konkrétní nálady a nápadu upravuji.
Jaká je dnes situace z hlediska prodeje obrazů ?
Je to docela bídné kvůli tomu, že se všechno neustále zdražuje. Nejlépe se obrazy prodávaly před deseti lety, od té doby to jde dolů. Malíři musí být dnes mnohem šikovnější, už nestačí dělat jenom obrazy, ale věnovat se třeba i reklamě nebo návrhům log.
Vy se reklamě, návrhům log, svatebním oznámením věnujete. Prosím, uveďte příklad.
Jsem autorem loga Gymnázia Pacov nebo loga pro Týden knihoven, těch si vážím nejvíce.
Kreslíte také ex librisky pro sběratele z různých zemí. Oč jde a proč jsou tak žádané?
Jedná se o drobné grafické kresby - zpravidla označení majitele knih. V této oblasti jsem získal řadu mezinárodních ocenění, poslední v roce 2008 z polské přehlídky Euro soutěže. Dělám je pro zájemce nejen z České republiky, ale i pro zájemce z Evropy, Ameriky a Japonska.
Vaše obrazy lze nalézt na internetu, pořádáte výstavy. Kolik výstav ročně pořádáte a kolik obrazů namalujete? Kde chystáte příští výstavy a kolik výstav jste již absolvoval?
Ročně pořádám zpravidla 3 výstavy a namaluji asi 50 obrazů. Absolvoval jsem asi 70 výstav v Čechách i v zahraničí. Pro příští rok mám v plánu opět 3 výstavy, určitě bude v Pacově, v Kamenici nad Lipou a v Polsku.
Můžete nám říct jak jste se dostal k profesi, která se stala Vašim životním údělem?
Dostal jsem dar od pána Boha a Bůh tomu tak chtěl.
Jste potomek starého šlechtického rodu, odkud pochází a jaká je jeho historie?
Můj rod pochází z Chelvetie dnešního Švýcarska , zabýval se vojenským řemeslem a za tuto svojí službu ve svatých válkách si vysloužil rytířské ostruhy. L.p. 876 byl povýšen titulem „CZECH HOFFMANN“. Bezmála po 100 letech byl povýšen na vyšší šlechtu „ECHNU DJTFZ HOFFMANN KZARAU“ L.p.975 v rovině titul baron, tento titul mu byl udělen ve Francii ve městě Avionu. Rod Hoffmannů sídlil na území Francie 200 let. Ve 12.století odešel do zemí německy mluvících. Za jeho obratnou činnost v řadách vládnoucí šlechty byl povýšen L.p.1467 titulem „Freinherren HOFFMANN von Strechau“, který se nachází v Rakousku a koncem 15.století rod Hoffmannů odešel do Čech, kde pobývá do dnešní doby.
Jste Rytířem řádu Svatého Huberta. Máte ještě další tituly?
Ano, je jich celá řada.
Dnes se cítíte být doma v Žirovnici nebo stále v Kadešicích?
Každý se cítí doma tam kde se narodil, já v Kadešicích. Kadešice se nachází v romantické šumavské krajině, je zde řada kostelů, kapliček i šumavských samot, zelenají se zde ostrůvky stromů a modrají pásma lesů. Vše září kaleidoskopem světel, tvarů a barev. Součástí krajiny je i zvěř nacházející se ve svém přirozeném prostředí. To je můj rodný kraj.
Je mezi malíři a výtvarnými umělci ještě někdo s „modrou krví“?
Ano. Tomáš Z. Rohan hrabě von Hauke.
Kdo byl Vaším učitelem ?
Svá učňovská malířská léta jsem prožil v Praze po boku akademických malířů Horálka, Turského a Lašťovičky. Podařilo se jim rozvinout talent, který mi byl dán, získal jsem od nich poučení o technikách malby i restaurování.
Z hlediska motivů jste nejvíce proslulý loveckými motivy, obrazy krajin, obrazy památek. Jaké motivy malujete nejraději?
Jihočeské rybníky a Šumavu. Specifickou oblastí mé tvorby jsou myslivecká zátiší a slavnostní terče
Obrazy s loveckými motivy jsou zřejmě velmi žádané, pracujete i na zakázku?
Ano.
Jak Vám přijde na mysl motiv a celková koncepce obrazu?
To příjde samo.
Vaše obrazy jsou ozdobou řady soukromých sbírek, odkud jsou jejich vlastníci?
Z Čech, Německa, Rakouska, Belgie, Francie i Austrálie.
Vaše obrazy lze nalézt na internetu, pořádáte výstavy. Kolik výstav ročně pořádáte?
Loňského roku proběhlo 17 mých výstav.
Kde chystáte příští výstavy?
Zámek Náměšť nad Oslavou, Písek, Tábor, J.Hradec, České Budějovice, Karlovy Vary, Saint Hubert v Belgii a další.
Můžete nám říct jak jste se dostala ke své profesi, která se stala Vašim životním posláním?
Ke své profesi jsem se dostala samovolně a nezávisle, vše vyplynulo z práce kterou dělám jako majitelka firmy zabývající se výrobou krásných a originálních věcí z kůže. Kabelek, spisovek a dalších věcí které jsou dozdobeny reliéfem z mačkané kůže nebo ručně dobarvené úsně s nějakým pozitivním motivem.Tyto věci jsou vyráběny pro náročné uživatele. Z každého výrobku je cítit souznění uživatele s výrobkem. Dá se s nadsázkou říci, že každý můj výrobek má svoji duši.
Nejvíce jste proslulá svými obrazy z pravé kůže, jaká je Vaše další tvorba?
Vytvářím loga a kreativní návrhy různých grafických děl, barevné prezentace pro širokou veřejnost, jak v kultuře tak i pro firemní klientelu. Vyrábím upomínkové a dárkové předměty ze svého oblíbeného materiálu, kůže. Nejraději zpracovávám exotické materiály, kůže pštrosa, lamy a jiných exotických zvířat. V neposlední řadě se věnuji olejomalbě a dále snad hraní všeho druhu, pokud se to tak dá nazvat.
Obrazy z pravé kůže se malují nebo vyrábějí? Můžete prozradit tajemství jejich vzniku?
Obrazy z kůže se v konečné fázi dobarvuji, ale že by se vyráběly to snad ne. Jednoduše se přizpůsobují pružnosti a tvaru kůže. Při výrobě kabelek není problém udělat skoro totožnou kabelku i když v drobných nuancích je vždy rozdíl, co kus to originál. Dá se s nadsázkou říci, že již od roku 1989 vyrábíme samé originály.U obrazu to srovnání je patrnější hlavně zvoleným motivem.Tam problém
vytvořit stejný, nebo totožný obraz nelze kvůli použité technologii a myslím si že by to nebylo ani dobré.
Obrazy z pravé kůže mají své specifikum, musí se o ně pravidelně pečovat, můžete říci jak?
Stejně jako o veškeré kožené výrobky, doporučuji je ošetřit minimálně 2 x do roka přípravkem na kůži se včelím voskem.
Do jakého interiéru je doporučujete?
Doporučujeme obrazy umístit do interiéru s převahou volného prostoru, kde toto dílo vynikne a poskytne majiteli příjemnou pohodu.
Vaše obrazy jsou ozdobou řady soukromých sbírek. Víte ve kterých státech se nachází?
Především v České republice, dále v Maďarsku, na Slovensku, v USA, v Belgii a též u protinožců v Austrálii.
Jak dospějete k motivu a k celkové koncepci obrazu? Nezávidíte aspoň občas malířům, kteří malují olejem a svůj obraz mohou snadno opravit?
Motivem bývá nějaký prožitek většinou z přírody, ale i ze čtení novin, sledování televize a různé životní zkušenosti. Dá se říci vše, co k životu na zemi patří. Jako tvůrce kožených obrazů nezávidím malířům olejů, protože obraz již nelze zcela předělat, každá z těchto dvou technik má svá plus.
Řada malířů se nechá ve své tvorbě inspirovat i okolím svého bydliště. Je možné s tak náročnou technikou, kterou většinou používáte, vyjít „svému „ Rynárci vstříc?
Určitě koňskými motivy, které dávají motivaci a dokáží nabít kladnou energii. A ta koňská pohoda u nás je, hned u chalupy u Jezdecké stáje Blue horse , kde na pastvině je asi 15 koní.
Vaše obrazy lze nalézt na internetu, pořádáte výstavy. Kolik výstav ročně pořádáte a kolik obrazů namalujete? Kde chystáte příští výstavy a kolik výstav jste již absolvovala?
Pořádám 2 až 3 výstavy ročně. Vytvořím tak 8 až 10 kožených plastik a asi 10 olejomaleb.
Poslední výstava byla na soukromém zámku u paní baronky Battagliové v Dubu u Prachatic a měla
pod Šumavou veliký ohlas.
Příští výstava bude v městské galerii ve městě Třemošnici od 15 května do 30 června 2009.
Můžete nám říct jak jste se dostala k malování?
Malování mám vlastně ráda od malička. Procházky v okolí Červené Řečice (odkud pocházím) se skicákem v ruce a svojí věrnou kamarádkou Vlastou, to jsou vzpomínky na útlé dětství. Volba studia s výtvarným zaměřením pro mne však nebyla v roce 1963 možná, bylo mi umožněno pouze studium na střední zemědělské škole. Malování mě však neopustilo. Po mnoho let mi bylo krásným koníčkem, až jsem tuto zálibu v roce 1992 mohla úředně zaregistrovat a tím „povýšit“ na svoji hlavní pracovní činnost, tzv.svobodné povolání, což provozuji dodnes.
Jaké jsou Vaše další záliby kromě malování?
Mojí další zálibou, která vlastně s malováním obrazů i úzce souvisí, je pěší turistika. Ročně nachodím cca 1 100 km, buď s prima partou pelhřimovských turistů, nebo s partou kamarádů.
Co malujete nejraději?
Nejraději a nejčastěji maluji krajinu Vysočiny v proměnách ročních období. Mám ráda také květinové motivy v přirozených seskupeních, jednoduchou krásu šípků, trnek, bodláčí a trav.
Malujete obrazy také na zakázku? Oč je největší zájem?
Ano, jezdím také dělat obrazy na zakázku. Jedná se o dary k jubileím, záběry rodných chalup, vesnic, křížků a podobně.
Důležitou součástí je rám. Vybíráte si je sama?
Rámy si vybírám sama, nebo s ohledem na přání zákazníka. Kvalitně provedený rám obraz doplní. Zde musím pochválit dobře provedenou práci rámaře p.Krejčího, na kterého se vždy obracím.
Jak Vám přijde na mysl motiv obrazu?
Motivy pro své obrazy čerpám, jak jsem již zmínila, pobytem v přírodě. Miluji scenérie kolem řek Trnávky, Želivky, Hejlovky, či dominující prvky Křemešníka, Čertovky a ostatních vrchů a kopečků v okolí. Občasným malováním v cizích krajích jsem se ujistila o tom, že právě Vysočina je pro mě tím pravým motivem co bere za srdíčko a nikdy ty krásné motivy nevyčerpám. Platí to jak pro krajinu tak i louky plné kytiček.
Vaše obrazy lze nalézt na internetu, pořádáte výstavy. Kolik výstav ročně pořádáte?
Ročně pořádám jednu až dvě výstavy. Četnost souvisí s rozsahem pořádané výstavy a velikostí výstavních prostor. Příležitostných prezentací obrazů a obrázků bývá více. Společných a samostatných výstav se zúčastňuji od roku 1985. Opakovaně v Pelhřimově, Humpolci, Pacově dále v Počátkách, Kamenici, Černovicích, Červené Řečici, Želivě, Novém Rychnově, Senožatech, Mělníku. V zahraničí byly obrazy vystavené v Rakousku, Německu a Holandsku.
Průběžně je obrazy možné shlédnout v kanceláři autoservisu Svárovský v Pelhřimově.
Kde chystáte příští výstavy?
V letošním roce, v měsíci říjnu se doufám uskuteční výstava v muzeu Antonína Sovy v Pacově.
V jednání je též prezentace mých prací v Holandském městě Wadixveen.
Můžete nám říct jak jste se dostal k malování a proč se mu nevěnujete na „plný úvazek“? Malujete „jen“ pro radost?
V podstatě se dá říct, že sklony ke kreslení a malování mám už od dětství.Vždy jsem byl okouzlen obrazy starých mistrů, které jsem vídal při návštěvách hradů a zámků a ty zanechaly patrné stopy na mé tvorbě. Co se týká profesionální dráhy malíře, „což je můj velký sen,“ je závislá na početnosti zákazníků, kteří si obraz koupí, nebo nechají namalovat. Samozřejmě malování mám velice rád, bez tohoto vztahu by to asi ani nešlo. Vždy mě potěší když si někdo koupí mé dílo.
Vaší specialitou jsou obrazy v duchu starých mistrů. Kterého malíře z dob dávno minulých máte nejraději?
To se nedá tak jednoznačně říci, protože malířů, kteří mě ovlivnili, je několik. Jsou to především italští a obzvláště holandští mistři, kteří mají neuvěřitelný cit pro barvu a tvar věcí. Jako hlavního bych asi uvedl Michelangela Merisi da Caravaggio, který ovlivnil malířství na celých 300 let svým pojetím světla a stínu a z kterého vycházeli Rembrandt, Vermeer, la Tour, Velasquéz nebo van Honhorst.
Je namalování kopie obrazu dávného mistra časově náročné?
Ano, jelikož se snažím malovat nejen jejich obrazy, ale používat i jejich technologie a celkový postup práce. V současné době pracuji technologií starých vlámských mistrů která má 7 vrstev. Přitom každá z nich by měla schnout 7 týdnů, což je celkem 49 týdnů plus závěrečný lak, nejlépe po půl roce. Od toho samozřejmě je odvozena částečně i cena.
Jste připraven namalovat kterýkoliv obraz nebo si vybíráte obrazy jen některých autorů?
Vždy mě obraz musí něčím oslovit, pokud se mi nelíbí, tak se mu raději vyhnu, ale když by to bylo nezbytné, tak téměř od kteréhokoliv malíře, který používá podobnou techniku jako já.
O které kopie známých obrazů je největší zájem?
Především asi o žánrové obrazy od Vermeéra a jiných autorů.
Malujete i jiné obrazy? Používáte kromě techniky „olej“ i jiné techniky?
Nyní se snažím komponovat vlastní obrazy zátiší , ale v duchu starých mistrů. Kromě olejomalby, která jako jediná vyhovuje mým potřebám a záměrům provádím kresby tužkou. Před časem jsem zkoušel i airbrush , ale pro její náročnost přípravných prací a usazování rozprašované barvy a jejich zápach, jsem ji prozatím opustil.
Zajímáte se o historii?
Samozřejmě, obzvláště o období renesance a baroka. Zajímá mě sochařství, architektura, zbraně i řemesla. Vždy jsem ohromen jejich dovednostmi a zkušeností, kterou prokázali bez použití současných technických vymožeností ve všech oborech.
Důležitou součástí obrazu je rám, vybíráte si je sám?
Téměř vždy, protože rám může celý obraz doplnit v ucelené dílo, nebo jej, jak se říká lidově, pohřbí.
Vaše obrazy jsou ozdobou soukromých sbírek, odkud jsou jejich vlastníci?
Převážnou většinou jsou to lidé z naší vlasti, ale několik málo jich je v Holandsku.
Vaše obrazy lze nalézt na internetu, účastníte se výstav. Kolik obrazů ročně namalujete?
Výstav se účastním výjimečně, ale ne moc často . Vzhledem k náročnosti technologie a nedostatku prostoru a času jen dvou až tří, hodně záleží také na jejich velikosti.
Můžete nám povědět, jak jste se dostala k malování?
Náhodou. Moje sousedka Eva Machová maluje celý život Prahu a právě od ní jsem někdy ve věku své puberty dostala první barvy a plátna k přemalování. A tak jsem to zkusila. Nejdříve jsem se snažila zachytit okamžiky způsobem, jakým to dělali impresionisté. Pochopit, jak se namaluje na plátně světlo. Okouzlily mě i obrazy starých holandských mistrů. V barvách a náladách, i jisté žánrovosti. Řadu znalostí se mi Eva i snažila předat. Ale pak jsem namalovala z ničeho nic svůj první balón a bylo rozhodnuto - budu se vyjadřovat naivně. Cítila jsem okamžitě, že to je moje, to jsou moje obrázky. Ale vlastně nevím - kdyby mojí sousedkou nebyla malířka, jestli bych k malbě olejovými barvami našla cestu. Jsem vlastně samouk. Vystudovala jsem Vyšší odbornou školu publicistiky.
Malujete jen pro zálibu nebo je to Vaše profese?
Svojí naivitou se zatím i živím. I když není to vždy jediný výdělek. V začátcích a v rozhodnutí věnovat se obrazům jako výdělečné činnosti sehrál důležitost fakt, že můj dřívější zaměstnavatel se ocitl v platební neschopnosti a já v té době zjistila, že mě už obrázky vlastně živí. Navíc jsem v té době dostala štěně - a nechte toho drobka doma. O to víc jsem se do malování zakousla. Někdy taky proto ráda traduji, že za moji malířskou „kariéru“ může pes.
Vaší specialitou jsou „naivní obrazy“ což není zrovna běžné. Proč?
Pro to není rozumové zdůvodnění. Sama jsem překvapována tím, co maluji. A to že jsem našla svůj styl velmi záhy po té, co jsem začala malovat, považuji za štěstí. Proč maluji tímto stylem? Asi proto, že naivita je mojí nedílnou součástí. Jinak souhlasím s tím, že co se týká naivního umění, jde o „menšinový žánr“. Mnoha lidem splývají naivní obrázky s dětskými malbami. Asi v tom hodně dětského je. Duše určitě. Bezpečí. Hravost. Komunikace. A taky maličkosti, které jsou prožívány jako události. Taky si pamatuju, jak jsem byla a vlastně jsem dodnes okouzlována animovanými filmy Jiřího Trnky. Vypracovaný detail a poezie. Neuvěřitelně inspirační výtvarné vidění a cítění, zkratka, vtip a stoprocentně odvedené řemeslo. U něj velmi cítím, že se mě to, co vytvořil, dotýká. A aniž bych o to nějak vědomě usilovala, vidím, že je pro mě dodnes velkou inspirací.
Co malujete nejraději?
Zjišťuji, že často namaluji nějakého odvážlivce, snílka, který uskuteční svůj sen a má kolem sebe publikum, které mu fandí, které je okouzleno jeho nápadem nebo odvahou. To jsou všichni ti aviatici a vynálezci různých létajících strojů na mých obrazech. Pak často maluju sportovce a zase jejich diváky. Vždycky mám vlastně na obraze někoho, kdo na někoho kouká, někdo pozoruje, co se děje. Ale jsou to maličkosti. Stačí se dívat na projíždějící vlak krajinou, vzít si židli a čekat na něj, než přijede, a pak se jím řádně pokochat, udělat tak vlastně z všední záležitosti svátek. Rybáři si ukazují své úlovky, lidé si povídají v parku na psích procházkách, někdo se někomu dvoří, někdo zakopne…stále se něco děje.
Důležitou součástí obrazu je rám, vybíráte si je sama?
Co se týká rámů, měla jsem štěstí, že si mě našla paní rámařka sama. Jde o jednoho z mých prvních sběratelů, který mi v začátcích velmi pomohl. Nejenže si ode mě paní Junková nějaké obrázky koupila, ale už přes 10 let mi zprostředkovává možnost velmi pěkně a cenově dostupně rámovat. Přitom v začátcích mého malování sehnat pěkný a ne drahý rám, bylo nemožné. V Praze bylo možné koupit jen drahé italské lišty, někdy přesahující cenou i samotné obrazy-originály.
Vaše obrazy jsou ozdobou řady soukromých sbírek, odkud jsou jejich vlastníci?
Když prodáváte přes galerie, velmi často se ani ke „svým majitelům“ osobně nedostanete. Takže vlastně drtivou většinu majitelů svých obrázků osobně neznám. Některé však ano. A jak slýchávám, často lidé kupují moje obrázky do pokoje svým dětem. Většina zákazníků jsou Češi, ale doneslo se mi, že některé obrázky mám i v Anglii nebo v Rusku. A třeba v současných dnech budu posílat další obrázek svým sběratelům na Slovensko.
Jak Vám přijde na mysl motiv a celková koncepce obrazu?
Víte, přiznám se Vám, že je u mě v tomto směru většinou vše dílem náhody. Často mě upoutá nějaká věta v knížce. Jednou se mi dostala do ruky knížka o povětroních a jen z pisatelova zápalu na dané téma v předmluvě jsem měla v mžiku námětů na pět obrazů. Nebo mě inspiruje nějaká situace ze života, kterou dotáhnu kapkou fantazie. Takže trochu je v tom i můj smysl pro humor a nadsázku. A asi schopnost se zastavit a vidět to hezké.
Jaká je dnes situace z hlediska prodeje obrazů?
Tak to je kapitola sama pro sebe. I když já se moc sama prodávat neumím. Nevím, jestli dělám maximum pro to, abych prodala. Ale i tak je mi líto, že viditelně mizí galerie, kam je možno vůbec obrázky odnést. To je viditelná změna. Mnoho malých obchodů, a tedy i galerií, neutáhne nájmy. Přitom vím, že o obrázky je zájem, jenže ve městě ubývá možnosti dát vědět, že existují. Je tu ale internet. To je vyvážení toho všeho, co jsem teď vylíčila. Skýtá ohromné možnosti. Ale také musíte vědět, jak na to. Jsou to souhry náhod a odvahy.
Vaše obrazy lze nalézt na internetu, pořádáte výstavy. Kolik výstav ročně pořádáte a kolik obrazů namalujete? Kde chystáte příští výstavy a kolik výstav jste již absolvovala?
Co se týká výstav moc aktivní nejsem. Poslední dobou se pravidelně účastním tematických výstav Galerie Domino v pražských Dejvicích. Ta poslední měla název Hudba ve výtvarném umění a zúčastnilo se jí na 40 výtvarníků. Na podzim se tam chystá výstava, jejímž tématem mají být domácí mazlíčci. Samostatnou výstavu v pravém smyslu slova jsem měla v roce 2007 v galerii U Zrzavýho kocoura. Jinak nosím obrázky do prodejních galerií. K vidění tak jsou v pražských galeriích Na Bělidle nebo teď nově v galerii paní Faridy Pastukh na Můstku. Mimo Prahu pak v táborské Galerii Za vrátky, v přerovské CentrumGalerii nebo v tišnovkém ateliéru pana ing.Jana Vaščáka.
Prozradíte něco „z rodinných poměrů“?
Jsem svobodná a šťastně zamilovaná. A co se týká malování - maluje i moje maminka a to moc pěkně.
Můžete nám říct jak jste se dostal k malování a proč se mu nevěnujete na „plný úvazek“? Znamená to, že malujete „jen“ pro radost?
Tužka a kousek papíru, to bylo vše, co nám kdysi stačilo k radosti. V našem dětství bez počítačů jsme se dokázali seberealizovat s pouhým cárem nějakého listu.
Takže jsem byl schopen počmárat vše, co se mně dostalo do ruky. Hodně jsem tehdy maloval tužkou a uhlem různé kresby pro známé, postupně jsem se dostal k oleji a to byla pro mě výzva věnovat se malování důkladněji. Rok jsem strávil ve spolupráci s ak. malířem panem Pečínkou, bylo to nezbytné pro můj další umělecký posun. Jinak je to pro mě doopravdy pouze koníček, ale lhal bych, kdybych řekl, že nejsem potěšen, když můj obraz někoho osloví.
Z hlediska motivů je Váš záměr velmi široký, malujete akty, portréty, moře, krajiny, památky, svou oblíbenou Jihlavu. Co malujete nejraději?
Bezesporu vítězí různá zátiší především v teplých barvách. Hodně slunce a přechodů mezi světlem a stíny.
Vaší specialitou je zřejmě stará Jihlava, která má množství zachovaných památek. Zajímáte se o historii?
Jihlava je srdeční záležitost, narodil jsem se přímo v „Greclu“. Vyšlo několik knih o Jihlavě,
které podrobně mapují historii, Samozřejmě je mám doma.
Důležitou součástí obrazu je rám, vybíráte si je sám?
Mám radši širší dřevěné rámy, které se mohou domořit do určitého odstínu. Rám je důležitá součást obrazu. Pěkný rám prakticky obraz udělá, doobleče ho.
Účastnil jste se několika soutěží, který Váš obraz se umístil nejlépe?
Získal jsem třetí místo na celosvětové soutěží v Itálii v kategorii malby. Obraz se jmenoval „ Rošťák “ .
Vaše obrazy jsou ozdobou řady soukromých sbírek, odkud jsou jejich vlastníci?
Nejvíce z Vysočiny a ČR, ale jsou obrazy i v Itálii, Německu, Rakousku, Francii a jeden v USA.
Jak Vám přijde na mysl motiv a celková koncepce obrazu?
Motivy sbírám všude, kde se octnu a je trochu času. Naskicuji si je a potom v klidu doma zpracovávám.
Jaká je dnes situace z hlediska prodeje obrazů ?
Naše země má doopravdy veliký potenciál šikovných lidí a řadu známých i neznámých malířů. Každý třeba nemá na obraz známého umělce, ale hodně malířů nabízí nádherné věci ve velice přijatelných až úsměvných cenách. Když máte doma originál, je to prostě přidaná hodnota navíc.
Zarámované tisky z obchodních domů, to je prostě tragédie. Ještě chvilku bude trvat, než si lidé uvědomí, co je může doma na stěně potěšit a to trvale – a nejen je, ale i další generaci.
Hezký obraz - originál, ten interiér bytu či místnosti prostě rozsvítí.
Vaše obrazy lze nalézt na internetu, pořádáte výstavy. Kolik výstav ročně pořádáte a kolik obrazů namalujete? Kde chystáte příští výstavy a kolik výstav jste již absolvoval?
Nikam se nehoním, je to doopravdy koníček, takže pořádám jednu výstavu tak za dva, tři roky. Příští rok to bude v měsíci březnu v Jihlavě. A kolik namaluji obrazů ?
Jejda, já se s nimi mazlím, je tam kus „duše“ , takže maximálně 10 až 15 za rok.
Můžete nám říct jak jste se dostal k malování, kdo byl Vaším učitelem a kdo byl Váš vzor?
Už ani nevím, kdy mě to „chytlo“. Co pamatuji, vždycky jsem se nejraději někam zašil a matlal a matlal… Protože jsem vždy trpěl neúctou k autoritám, neměl jsem nikdy ani žádného učitele malování, ani žádný vzor. Jsem naprostý samouk… a nejen v malování.
Malujete jen pro zálibu nebo je to Vaše profese?
V malování mám opravdu zálibu, mimo jiné i proto, že je to moje profese. Vždycky jsem chtěl mít zaměstnání, které by bylo současně i mým koníčkem.
Vaší specialitou jsou obrazy vytvářené kombinovanou technikou, což není zrovna běžné, můžete ji blíže popsat?
V galeriích se mě často ptají: „A z čeho vy to vlastně pane Skalický děláte? To jsou kamínky?“ A já jim odpovídám: „To já vám nemůžu říct, to je moje výrobní tajemství – ale všechno je to ručně upatlané – žádné kamínky!“
Malujete i jiné obrazy? Používáte kromě kombinované techniky i jiné?
Moc mě baví i oleje. Ty dělám většinou větší, vždycky se u nich zapomenu, vydržím nad nimi sedět celé dny i noci a tak na ně musí být opravdu nálada a čas.
Jak Vám přijde na mysl motiv a celková koncepce obrazu?
Ono se to tak postupně vynořuje. U kombinované techniky mám trošičku představu už od začátku, ale oleje si žijí vlastním životem. Kolikrát sám koukám, co z toho nakonec vyleze.
Důležitou součástí obrazu je rám, vybíráte si je sám?
Tohle opravdu nepodceňuji. Mám moc šikovného rámaře. Rámy si navrhuji sám (profily lišt i barvu). Sám si řežu i pasparty. Tak se dá říct, že obraz ode mne je Skalický sakumprásk.
Jaká je dnes situace z hlediska prodeje obrazů?
Tak, jak bylo těsně po revoluci, už nebude nikdy. Lidé byli vyhladovělí po čtyřicetiletém půstu. Obrazy se prodávaly sami a penízky se jen sypaly… Jde o to, jestli to bylo dobře - opravdový umělec musí být chudý, neboť z přežranosti nikdy nic pořádného nevzejde. Samozřejmě, že si dělám legraci – mám radost z každého prodaného obrazu. Vždyť mě to konec konců i živí. A teď konečně zpět k otázce – mohlo by to být lepší a já pevně věřím, že bude!
Vaše obrazy jsou ozdobou soukromých sbírek, odkud jsou jejich vlastníci?
Já tohle moc neřeším. Vím, že se pár mých věcí zatoulalo do opravdu dost exkluzivních prostředí, ale já si víc vážím lidí, kteří si něco odepřou, aby si mohli koupit můj, třeba i ten nejprťavější obrázek.
Vaše obrazy lze nalézt na internetu, účastníte se výstav, kde chystáte příští výstavu?
Nevystavuji moc rád a když, tak mám podmínku, že výstava bude bez vernisáže. Naposledy jsem měl výstavu v Kutné Hoře v galerii Paprsek v květnu letošního roku. V říjnu budu vystavovat ve slovenském Brezně.
Kolik obrazů ročně namalujete?
To se takhle opravdu nedá říct. Namaluji jich přibližně tolik, aby mě to uživilo.
Máte kromě malování ještě nějaké jiné koníčky?
Mám ještě jednoho opravdu velikého koníčka, který se perfektně doplňuje s malováním. Píši a režíruji divadelní hry( www.dilia.cz). Nesedím tak pořád sám doma a nečichám olejové barvy ale občas vyrážím i mezi lidi na zkoušky, na představení a intenzivně si užívám společnosti. O to víc, že soubor který jsem před časem spoluzakládal se jmenuje Učitelky hrají dětem. A s učitelkami je opravdu legrace!
Můžete nám povědět, jak jste se dostala k malování?
Určitě nebudu první, co odpoví na tuto otázku klasickou větou - malování mám ráda od malička.
Na základní škole byl veden výtvarný kroužek, dále jsem navštěvovala Jabloneckou Základní uměleckou školu, tudíž jsem neměla ani problém s vybráním střední školy (Jablonecká Střední uměleckoprůmyslová škola bižuterní), po zdárném ukončení jsem přestoupila na nástavbové pomaturitní studium medailérství ukončené absolutoriem. Na VŠUP do Prahy mě bohužel nepřijali, já se poté šťastně zamilovala do nynějšího muže, porodila dvojčátka a k malování jsem se opět vrátila až po několika letech. Opět jsem se do všeho musela dostat, ale každodenní pílí a chutí tvořit to nebyla tak krkolomná cesta.
Malujete jen pro zálibu nebo je to Vaše profese?
Maluji pro zálibu a současně jsem ráda, když si ode mě sem tam někdo obraz koupí. Chvíli jsem se věnovala portrétování, což mi pomohlo v rozkreslení a vnímání detailů. Nyní jsem od kresby portrétů na zakázku upustila, bralo mi to chuť na samotné tvoření. Pokud by se malování obrazů stalo i mou profesí, nejsem si jista, zda by mě to bavilo jako nyní, ale možná se pletu…
K malování prý nepotřebujete paletu a štětce, jakou techniku používáte?
Paletu opravdu nepotřebuji, štětce ano. Ale není to vždy, maluji štětcem, špachtlí či rukama, hodně záleží na podkladu. Například jsem si oblíbila malbu na sádrokarton, kde se barvy chovají úplně jinak než na plátně. V tomto případě ráda sáhnu po špachtli. Ovšem stává se mi, že se do malby natolik ponořím, že beru do ruky více náčiní. Používám surové barvy, míchám je přímo na podkladě, maluji a kreslím dohromady, řídím se svými pocity, které jsou velmi silné, emotivní. Nikdy nic předem neplánuji.
Jaké motivy malujete nejraději? Jak Vám přijde na mysl motiv a celková koncepce obrazu?
Nemaluji ráda něco naprosto realistického. A i když to tak někdy vypadá, vše je impulsivní a z devadesáti procent na vše, co se v dokončeném obrazu odehrává, přijdu až během samotného tvoření.
Pokud mám někdy dojem, že vím, co budu malovat, stejně mé ruce nakonec vytvoří naprosto odlišnou věc. Když mám nějaký předem určený a pevný motiv, pracuji tak, aby mě to bavilo. Vždy si nechávám volnou ruku pro mé zpracování.
Důležitou součástí obrazu je rám, vybíráte si je sama?
Přiznám se, že rámování se teprve učím. Podle mého ve vybírání správného rámu hodně autorů chybuje a dílo potom ztrácí na půvabu a osobitosti. Rámování je obor sám o sobě a k tomu je potřeba vědět, co od rámu očekávat, jak má zapůsobit a aby nebyl doplňující nutností, nýbrž neodmyslitelnou součástí. Co se týká kreseb a rámů se sklem, ty si vybírám opravdu sama. Mám ráda jednoduché a strohé rámy, které neupoutají moc pozornosti a nechají prostor samotné tvorbě.
Vaše obrazy jsou ozdobou řady soukromých sbírek, víte odkud jsou jejich vlastníci?
Na všechny si určitě nevzpomenu, ale pár si dobře pamatuji. Samozřejmě převážně z Čech a Moravy, dále ze Slovenska, Rakouska, Holandska a Německa.
Ilustrovala jste nějakou knihu?
Ano měla jsem tu čest ilustrovat knihu autora Václava Mika s názvem „Sto romských osobností“. Kniha obsahuje přes 100 kreseb (portrétů). Byla to zajímavá zkušenost. Pokud bych měla opět příležitost k ilustrování knihy, byla bych moc ráda.
Věnuje se umění ještě někdo v rodině?
Před dvěma lety se do malování ponořila moje maminka a musím říci, že velmi dobře.
Můj muž je dá se říci také umělec, jen trochu v jiném oboru. Umí to velmi dobře se sklem u kahanu a to již 26 let.
Vaše obrazy lze nalézt na internetu, pořádáte výstavy. Kolik výstav ročně pořádáte a kolik obrazů namalujete? Kde chystáte příští výstavy a kolik výstav jste již absolvovala?
S výstavami jsem teprve na začátku, i když úplně prvních jsem se účastnila již na škole. Před rokem jsem měla výstavu s názvem „Moje zastavení ve víru dění“ v Milevsku, dále expozici v Praze (Key Investmens). Nyní se připravuji na výstavu ve městě, kde jsem prožívala od tří let své celé dětství a je to Rychnov u Jablonce nad Nisou. Nadále připravuji 2 výstavy, o kterých budu předem informovat. Měla jsem naplánovaných výstav více, ale pochopila jsem, že dělat vše narychlo nemá smysl. Raději jednu ročně, ale dotaženou do konce. Rok 2009 byl velmi produktivní, nyní jsem zvolnila tempo, ale jakmile přijdou teplejší dny, vezmu si malování na zahradu. Doma můj styl malování nemá rád nábytek, chybí mi ateliér…
Můžete nám povědět, jak jste se dostal k malování?
Asi jako slepý ke klavíru. Když jsem kdysi zrovna sledoval televizi, viděl jsem v reklamě na nevím co, chlapíka sedícího ve válendě a nad ním visel velký, barevný obraz prázdné úplně pokroucené místnosti. Zcela mě to fascinovalo a rychle jsem si to načrtl na kus papíru. Hned ráno jsem si na půdě našel obrovský kus dřevotřískové desky a dost letité plátěné prostěradlo.To jsem hřebíky přitloukl na desku. Zajel jsem do města a poprvé navštívil potřeby pro malíře. I to mě učarovalo .A tak to v mém případě začalo a tahle nemoc přetrvává. Myslím,že se jí asi nezbavím.
Malujete jen pro zálibu nebo je to Vaše profese?
Myslím, že ani záliba ani profese.Od samého začátku fascinace.Fascinace nad tím, co dokáže mozek s rukou, očima a horoucností zobrazovat.Též asi i mé ego mě trochu pohání být obraz od obrazu a řezby stále řemeslně dovednější, jelikož jsem naprostý samouk bez výtvarného vzdělání.Proto mě také před pár lety ani nenapadlo,že budu někdy svou fascinaci prodávat.
Co malujete nejraději?
Skoro vše, i to co může být jen emoční dekorací .Ale hlavně dělám věci do nichž můžu vetknout určitou symboliku, nebo jí v nějakém motivu již naleznu. Podobně jako je tomu u soch Karla Pokorného (Země 1925) či Jana Laudy (Myčka podlahy 1923).
Vaše obrazy jsou ozdobou řady soukromých sbírek, odkud jsou jejich vlastníci?
Z celé naší české a moravské země. Ze zahraničí zatím jen moji přátelé.
Jak Vám přijde na mysl motiv a celková koncepce obrazu?
To je kuchařovo tajemství .....
Jaká je dnes situace z hlediska prodeje obrazů?
To opravdu nevím. Ale myslím, soudě podle sebe i svých známých malířů a řezbářů, že je to dobré, a může to být horší. Já sám vidím že skutečná krize není. To jen pod záminkou krize se propouští, aby společnosti mohly více tržit jak z prodeje svých zásob, tak i tím, že jim stát nemůže nic vytknout snižováním stavů.
Vaše obrazy lze nalézt na internetu, pořádáte též výstavy?
Ano občas něco vystavím, ale jsou to jen takové spíš přátelské výstavy. Na tu pořádnou výstavu se teprve chystám. Pro ni připravuji speciální kolekci. Na internetu mám výstavu trvale.
Řadu měsíců jste byl v zahraničí, kam vedly Vaše kroky a jaký byl účel Vaší cesty?
Ano, mám totiž neklidnou duši. Už od dětství musím občas někam odjet a tu kočovnou duši uklidnit.Tentokrát jsem nejdříve putoval i se svým psem jménem Pan Netopýr, do Rumunska. Ale tam jsem se rozhodl, že se po dlouhé době podívám zase do Řecka. Poté jsme se náhle ocitli v Albánii, Portugalsku i v Norsku. Krom Anglie, Švýcarska, Finska, Litvy a Estonska jsme Evropou půl roku putovali autem, stopem i pěšky. Je totiž pro mě důležité vidět na vlastní oči svět ve kterém žiji a poznat odpovědi na otázky, na které nám velmi omezeně odpovídají média.
Nalezl jste na své cestě inspiraci pro své budoucí obrazy?
Nalezl. I to mě právě nutí odjíždět a nikde dlouho nesetrvat. Jsem si jist,že pro veškeré člověčí tvoření je cestování na vlastní pěst velkým a jedinečným přínosem .I když já osobně už nehodlám navštívit ani jednu zemi z těch co jsem projel. Je pro mě zajímavější východ a severovýchod. Už jen každý návrat do té české hroudy, je pro mě jak dopad na kamennou dlažbu ústy napřed.
Vaším životním posláním se stala historie…
K zájmu o historii mě přivedl profesor Jiří Rychetský v době mého studia na humpoleckém gymnasiu. Dějepis spolu se zeměpisem jsem později vystudovala na pedagogické fakultě a více než tři desetiletí jsem je vyučovala na základní škole v Pelhřimově. Součástí mého zájmu se staly regionální dějiny. Mé žáky tato tématika zajímala a oni mě vlastně inspirovali k hlubšímu studiu. V pozdějším období jsem dostala příležitost působit v pelhřimovském archivu a jaký lepší zdroj informací jsem si mohla přát?
Která událost nebo období našich i světových dějin Vás nejvíce oslovila?
Z našich dějin je to celý středověk, z něhož se nám v Pelhřimově zachovaly cenné architektonické památky. Ze světových dějin mě nejvíce zaujalo období italské renesance.
Náš region má rovněž bohaté dějiny, co Vás z nich zaujalo nejvíce?
Z našich dějin je to období mezi husitstvím a Bílou horou. Bylo to období náboženské tolerance a velkého rozvoje kultury, vzdělanosti i hospodářského vzestupu. V tomto období se Pelhřimov vykoupil z poddanství a později získal dokonce titul královského města. Díky hospodářské prosperitě byl zdokonalen obranný systém města a novou tvář získaly i měšťanské domy.
Čtenáři Vás zřejmě znají také jako autorku knih, které se týkají našeho regionu. Můžete nám je přiblížit?
Před několika lety vyšla publikace „Tajemství zdí města Pelhřimova“, která se setkala u veřejnosti s příznivým ohlasem. Je zaměřena na historii města a dokumentuje rozmanitost stavebních slohů a díky prozíravosti představitelů města na přelomu 19. a 20. století vzácně zachovaných do dnešních dnů. Proto byl střed Pelhřimova před čtyřiceti lety především zásluhou akademika Josefa Dobiáše prohlášen městskou památkovou rezervací.
Druhou publikací byl „Stříbrný vrch Křemešník“ který mapuje historii, architekturu, přírodu i současný život této dříve velmi známé a dnes možná trochu opomíjené lokality. Se zájmem sleduji snahy o oživení, o něž se snaží současní představitelé města i noví provozovatelé aktivit na Křemešníku. Autorem ilustrací v obou publikacích je Libor Dedera, majitel grafické a propagační firmy.
Další zpracované historické materiály byly určeny pro oživení dějepisného vyučování. Vybrané kapitoly z tohoto materiálu otiskuje Pelhřimovský Obchodník a lze je nalézt i na internetu.
Na čem pracujete v současné době? Můžeme se těšit na další knihu?
V nedávné době jsem pracovala na zajímavém tématu mapujícím historii dřevěnkářství na Lukavecku. V současné době shromažďujeme spolu s Liborem Dederou podklady pro další publikaci z historie Pelhřimova. Víc bych nerada prozrazovala.
Podle potřeby se rovněž věnuji přednáškové činnosti nebo provázím zájemce pelhřimovskou městskou památkovou rezervací.
Jaký je dnes zájem o historii?
V dnešní uspěchané době lidé obracejí pozornost ke svým rodovým kořenům a k regionální historii. Vychází mnoho historických knih a televizní pořady s touto tématikou mají velkou sledovanost, točí se všude ve světě nákladné historické velkofilmy. To jsou podle mého názoru nezvratné doklady zájmu o historii.
Lidstvo se už mnohokrát v minulosti přesvědčilo, že neznalost historie vede k opakování starých chyb. Bohužel si z této staré pravdy ne vždy vzalo poučení.
Můžeš nám povědět, jak jsi se k fotografování dostal a od kolika let fotografuješ?
K fotografování jsem se dostal před dvěma lety, kdy mě moje kamarádka Vendula Šimáčková poprosila o nafocení fotografií na její profil. Po umístění fotografií na profil se objevily velice kladné reakce lidí, které nás tím pádem povzbudily do naší další společné práce. Fotografování mě zaujalo natolik, že jsem se stále snažil vymýšlet nejrůznější zajímavé příběhy k focení. Dalo by se říci, že fotografování a celkový svět fotografie mě uchopil do svých dlaní a už nepustil.
Kdo Ti v začátcích nejvíce pomohl?
Přátelé, byli mojí podporou, ale také fantazií. Právě oni mi pomohli se rozvíjet a pokračovat v tom, v čem jsem začal s Vendulou. Začal jsem si tvořit svůj svět pomocí fotografie, s velkou pomocí svých přátel, spolužáků, kteří se většinou objevují na mých fotografiích, nejen jako model či modelka, ale převážně jako múza a fantazie.
Co fotografuješ nejraději?
Nejraději fotografuji lidi, ale převážně je to všechno o náladě. Když mám chuť vyfotit nějakou krajinu tak proč ne? Snažím se na fotce zachytit nějaký děj,emoce a to podle mě dokážou nejlépe lidé. Vlastně za pomoci modelů a modelek se snažím dát najevo svoje nynější pocity. Vymýšlím si své kulisy a také jak by celková fotografie měla být pojata a tím pádem do toho vkládám kus ze sebe a svoje nynější pocity, myšlenky a prožitky. Právě proto mě nejvíce baví práce s lidmi.
Co by měla umělecká fotografie splňovat?
Pro každého z nás by fotografie měla splňovat něco jiného . Pro mě je důležitý děj. Rád koukám na fotku a přemýšlím co si třeba ta dívka myslí, proč je smutná? Fotka by měla pro mě splňovat to, že by se v ní měl odehrávat nějaký děj, který toho člověka zaujme a donutí ho nad fotkou přemýšlet. Toto moje pravidlo neplatí pouze u portrétů lidí, ale také například u technických fotografií nebo fotografií z přírody. Každá věc má svůj příběh a je jen na fotografovi, zda se jej pokusí zachytit. A potom na člověku, který se na fotografií dívá, zda ten příběh z dané fotografie dokáže vnímat.
Jakým způsobem se fotografie upravují?
Fotografie se v dnešní době dokážou upravit tak, že když vedle sebe položíte dvě totožné fotografie, jednu však po úpravě ve Photoshopu, a druhou originální fotografii bez uprav , říkáte si, že fotografie přeci nejsou stejné, ty přece nemohou být focené ze stejného místa? Ale je to tak, v tuto dobu existuje tolik možností na zkrásnění ženského i mužského těla, tak proč fotografii tedy nezkrásnit? Moje praxe s metodou upravování fotografií je dá se říci nulová. Na mých fotografiích se snažím o tu přirozenost, o ten určitý děj a pokud bych to nějak přehnal s upravováním, ztratila by fotografie smysl, aspoň tedy pro mě. Na fotce já upravuji pouze kontrast . Ale na úpravu fotografií nehledím špatně. Žijeme ve virtuálním světě a dalo by se říci, že i ve světě určitých klamů, k nimž patří i úprava fotografií. Proč tedy neupravovat, když se člověk nesnaží zrovna o to, aby co nejvíce fotka podtrhávala pravou krásu daného objektu.
Máš za sebou svoji první výstavu, kdo Tě inspiroval?
Ano mám, výstava nesla název ,,NAVĚKY,, a slavnostní vernisáž byla v pátek 13.listopadu 2009 a celá výstava trvala skoro jeden měsíc . Ale před 13.listopadem toho bylo dost na práci . Na výstavě se začalo pracovat od srpna, kdy mě tímto nápadem inspirovala Hana Kořenská, bývala třídní učitelka, které za tento nápad moc děkuji, protože bez jejího nápadu bych se do toho nikdy sám neuvrtal . Na celé výstavě pracovalo spoustu lidí , převážně známých , přátel , spolužáků a rodina, ale také jsem díky ní získal spoustu nových známých lidí, kteří mi se vším pomohli a pomáhají nadále. Ale hlavně bych tady chtěl zmínit pár lidí, kteří mi s výstavou pomohli nejvíce a poděkovat Vendule Šimáčkové , Magdaleně Rychtové , Haně Kořenské a především paní Marii Fronkové , která mi celou výstavu dopomohla zrealizovat . Díky ní fotografie byly obohaceny o verše básní, různé texty, které podtrhly celou výstavu a dodaly jí osobnější nádech.
Celou výstavu bylo možné shlédnout v Počátkách v městském muzeu. Celou výstavu sponzorovalo několik sponzorů ( KOUPELNY JAVOS , GASKOM , DIVADELNÍ SPOLEK ŽIROVNICE , REKLAMKA LIBOR DEDERA , FOTOŠTERBA ), tímto jim děkuji . Hlavním partnerem celé výstavy byly oficiální stránky Lucie Vondráčkové ( luckav.cz ). Další výstavu plánuji, ale měla by být úplně jiná než NAVĚKY. Moje plány jsou magické, kouzelné fotografie, tak uvidíme co z toho vznikne. Mělo by se jednat zřejmě o putovní výstavu .
Tvé umělecké fotografie lze nalézt na internetu, máš své soukromé webové stránky?
Mé webové stránky s velkou webovou galerií prošly velkou změnou, řekl bych až zásadní. Dříve to byly stránky pouze s fotografiemi, ale nyní jsem se snažil vytvořit místo, kde se i člověk dozví něco zajímavého, například se tam bude možné postupem času dozvědět jak probíhají takové přípravy na větší focení. Jednoduše se pokusíme nabídnout pohled do zákulisí celého focení . Na stránkách lze nalézt mojí cestu k Navěky, Virtuálnímu designu, který byl spuštěn od 1.1.2010 a další. Celý design mi pomáhala tvořit jedna skvěla designérka Simona Blažková ( www.blazule.ic.cz ) , které jsem opravdu vděčný, protože díky ní vzniklo celé nové pojetí stránek ( www.photohonza.ic.cz) .
Ukončil jsi základní školu, kde studuješ nyní a čeho chceš dosáhnout?
Ukončil jsem základní školu a tím i jednu etapu mého života. Nyní studuji na Střední umělecké škole grafické v Jihlavě, kde se věnuji studijnímu oboru grafický design. Tato škola mi nabídla přesně to, co jsem hledal a asi i proto jsem v ní šťastný. Čeho chci dosáhnout ohledně školy? Rád bych šel na vysokou školu a do jisté míry by tam měla zasahovat fotografie a práce s lidmi, žurnalistika, masová a lidská komunikace a FAMU ? Zatím je to ve hvězdách. A čeho bych chtěl dosáhnout ne z pohledu škol? Především úspěchu, radosti a štěstí a mého snu, i když si říkám, že i když dosáhnu mého snu budou tu stále jiné a jiné sny, ke kterým se budu chtít přiblížit.
,, ABY BYL ČLOVĚK ŠŤASTNÝ MUSÍ MU KE ŠTĚSTÍ STÁLE NĚCO CHYBĚT ,,
Narodil jsem se v Senožatech v roce 1939 jako syn místního pekaře. Po ukončení základní školy jsem rok pomáhal svojí mamince, která tou dobou již sama vedla pekařskou živnost. To se nelíbilo tehdejšímu režimu a tak mě poslali do Liberce, abych se tam, daleko od domova a živnosti, učil slévačem. To pro mě, vzhledem k mým tehdejším fyzickým dispozicím, nebylo vůbec jednoduché. Po vyučení jsem musel pracovat pár let v Liberci, ale táhlo mě to domů a tak byl jsem moc rád, že jsem se mohl po vojně vrátit zpátky na Vysočinu, konkrétně do Humpolce, kde jsem si našel zaměstnání v tehdejších Humpoleckých strojírnách. Tam jsem také zůstal až do důchodu.
Můžete nám povědět, jak jste se dostal k malování?
K malování jsem se dostal díky svojí, dnes už bohužel zemřelé, manželce. Jednou, bylo to na konci 60 let, jsem od ní pod stromeček dostal malířskou výbavu. A tím to vlastně všechno začalo. Od té doby se malování stalo mým velkým koníčkem, který mi pomáhá překonávat i některé záludnosti osudu a života.
Malujete jen pro zálibu nebo je to Vaše profese?
Nikdy jsem nemaloval pro peníze. To bych asi ani neuměl. Vždy jsem maloval jenom pro radost svou, svých nejbližších, nebo těch, kdo si u mě obrázek pro někoho, zpravidla blízkého objednali. Potom jsem chtěl zaplatit pouze náklady na rám a plátno a barvy.
Co malujete nejraději?
Vysočinu, její potoky s břehy plnými vrb, jív, osik a dalších stromů, jak se proplétají údolími. Pozorovatele může zaujmout ta síla vodního živlu, jak si razí cestu a neohlíží se na překážky vytvořené přírodou.
Častým motivem mých obrazů jsou také cesty a úvozy. Těch dříve bylo na Vysočině spousty a je škoda, že znovu pomalu musí ustupovat člověku a jeho touze po ovládnutí přírody. Jsou tu však pořád krásná místa, která mohou být, nejen pro malíře, obrovskou inspirací.
Důležitou součástí obrazu je rám, vybíráte si je sám?
Když jsem začal malovat, tak nebyl téměř žádný výběr rámů. Proto jsem si musel pomoci sám. Tím mám na mysli, že jsem si je musel vyrobit. Mělo to i svoji výhodu v tom, že jsem sám mohl zvýraznit obsah toho, co jsem chtěl svým obrazem dát najevo.
Dnes je už naštěstí všechno jinak než dřív. Pokud má budoucí majitel mého obrazu zájem, mohu mu ho nechat zarámovat. Výběr vzorů i materiálů je dnes tak obrovský, že se nedá nevybrat. Najdou se však i lidé, kteří si obraz nechají zarámovat sami. Většinou si ale lidé u mě vybírají obraz i s rámem.
Vaše obrazy jsou ozdobou řady soukromých sbírek, odkud jsou jejich vlastníci?
Těší mě, že moje obrazy dělají radost lidem nejen u nás v Čechách, ale i na Slovensku v Rakousku a dokonce i v Americe.
Jak Vám přijde na mysl motiv a celková koncepce obrazu?
Všechno se odvíjí od konkrétní situace, pocitu, prožitku, kdy ve mně zůstane emocionální zážitek z toho, co mě zaujalo venku v přírodě, nebo v nějakém přírodovědném filmu. Pak se postavím k rámu a začnu malovat to, co mám ve svých představách.
Jaká je dnes situace z hlediska prodeje obrazů?
Nevím, nikdy jsem se o to nezajímal. Jak jsem již uvedl, obrazy si u mě vybírají lidé, zpravidla známí, bývalí kolegové, nebo známí známých, případně ti, kteří o mých obrazech slyšeli a nebo ti, kteří by jimi chtěli udělat radost jiným lidem. To je pro mě daleko důležitější, než to, jestli a jak se obrazy prodávají.
Vaše obrazy lze nalézt na internetu, pořádáte též výstavy?
Ano, některé mé obrazy jsou nyní nově i na internetu, využíván rozvoje tohoto média. Každoročně pravidelně vystavuji v Humpolci, díky aktivitám Městského muzea města Humpolce zaměřeným na podporu amatérských umělců. Někdy však nemám tolik času, kolik bych si přál na to, abych mohl každý rok doplnit výstavu o nové obrazy. Jsem však rád, že se mi podařilo namalovat tolik obrazů a hlavně, že jsem tím udělal radost tolika lidem v mnoha zemích světa.
Čtenáři Vás zřejmě nejvíce znají jako autora publikací s příběhy, které přinesl život kolem potoků našeho regionu. Dýchají z nich časy, které již vešly do historie a jsou téměř zapomenuté. Můžete nám je přiblížit?
Každý kraj má svou historii, psanou i nepsanou. S příběhy předávanými ústně z pokolení na pokolení jsem se setkal prvně u Karla Veselého na Jakalově mlýně. Setkání s tímto člověkem a dojem z vyprávění mě inspirovali k napsání drobné práce „Co staré mlýny vyprávěly“. Časem jsem vyslechl řadu dalších lidských osudů a vzpomínek, ať již šlo o mlýny, zaniklé sklárny nebo hájovny skryté v hlubinách lesů. Bylo mi jasné, že nic z toho, co mi bylo svěřeno, by nemělo upadnout v zapomnění a tak vznikla publikační řada „Návraty k pramenům“.
Příběhy s nesnadnými lidskými osudy se týkají dávné ale i zcela nedávné minulosti? Který Vás oslovil nejvíce?
Mezi příběhy nedělám rozdíl, staly se příběhy šťastné i tragické, a mnohé s odstupem doby jsou hodny zaznamenání. Pamětníkům vděčím za množství podnětů, které následně ještě musím ověřovat z dalších pramenů.
Ve Vašich knihách se objevují pohádkové bytosti – vodníci, hastrmani, víly. Jak vzniknou tyto pověsti a jak se uchovají?
Pověst vzniká většinou na základě reálné události na daném místě, kterou lidská paměť zachová pro další pokolení v podobě vyprávění. Lidská fantazie je navíc doplnila pohádkovými bytostmi s čarovnou mocí. Postavy vodníků jsou pak pro mě při literárním zpracování přímo ideálními vypravěči těchto příběhů.
Máte osobní vztah k některému místu nebo ke konkrétnímu člověku?
Pro mě je takovým pevným bodem mlýn Blažejíček na říčce Trnávce u Malé Černé a tamní, vskutku poslední mlynář na Pacovsku pan otec Jindřich Smrčka. Jednoduše řečeno - mám to štěstí, že se tam pro mě vždy najde židle u stolu, kolem se rozléhá klapot starého mlýna a pan otec vypravuje. Co si člověk může přát víc?
Kdo byl „krajánek“ a kdy ještě bylo možné jej potkat?
Krajánci bývali obvykle vyučení mlynáři, kteří se vlivem okolností rozhodli pro „toulavé řemeslo“, neboť neměli vlastní mlýn. Byli vítanými hosty všech mlýnů, protože i do nejzapadlejších končin přinášeli novinky ze světa a různé vzkazy. Také se jim říkalo „živé noviny“. Pro svou manuální zručnost a pracovitost se těšili vážnosti a důvěře mlynářů, běda však, když někde krajánek provedl nějakou neplechu, to pak byl všude nadobro odepsán. Vandrování krajánků skončilo asi v padesátých létech minulého století, kdy se zastavila většina mlýnů a oni tak přišli o své živobytí.
Nepůsobí knihy trochu nostalgicky, jako vzpomínka na časy, které se již nikdy nevrátí?
V každém vzpomínání se skrývá kus nostalgie a proud času nikdo nezastaví.
Na čem pracujete v současné době? Můžeme se těšit na další publikaci?
Právě dokončuji jedenáctý díl řady vyprávění „Návraty k pramenům“, který vyjde před vánočními svátky. Text přepisuje studentka Martina Farková, ilustrace jsou dílem Petra Adamce. Tento malíř s nevšedním citem je autorem bez nadsázky vynikajících obrázků hastrmanů, z nichž přímo vyzařuje pohádkově podmanivý život českých mlýnů.
Vjemy z putování krajinou a po březích vodních toků při výpravách za poznáním minulosti Pacovska autor též vkládá do těchto veršů:
Pod tíhou věků nahýbá se kříž
Pod tíhou věků nahýbá se kříž
tam na rozcestí, kousek za městem
kde mraky táhnou při obzoru níž
a křídla čápů s větrem mění směr.
Letitý jasan z levé strany dřímá
mohutnou korunu svou k zemi rozkládá
s větvemi kaštanu o lásce vypovídá
o touze tuláka, jenž čas svůj prohrává.
Pod tíhou věků nahýbá se kříž
i tělo Krista z něj dávno sňali
dálky se krátí, tmavá noc je blíž
nad ránem s rosou tam hvězdy napadaly.
Můžete nám povědět, jak jste se dostala k malování?
K malování jsem se dostala čistě náhodou, i když musím přiznat že na základní škole jsem se chvilku malování věnovala, ale opravdu jen krátce, nebavilo mě to. Přesně jsem začala tvořit v roce 2005 a to pod velkým psychickým nátlakem který jsem prožívala, malování mě pomáhalo v těžkých chvílích a já mohla zapomenout při tvoření na to špatné co se mi v té době přihodilo. Nejdříve jsem začínala jednoduše na papír, temperami. Pak jsem přešla na olej a malování se pro mě stalo nejen zálibou, ale doslova drogou, miluji vůni terpentýnu. Tímto bych chtěla poděkovat svému příteli se kterým žiji a který mě dodnes v malování podporuje a je můj velký kritik.
Malujete jen pro zálibu nebo je to Vaše profese?
Maluji protože to potřebuji k životu, maluji, protože bez malování je můj život prázdný a neumím jinak ventilovat své pocity. Občas nějaký obraz prodám, udělá mi vždy velkou radost, když se mé obrazy někomu zalíbí.
Kteří malíři jsou Vaším vzorem a proč?
Obdivuji spousty malířů, ale nejvíce mě zajímají staří mistři impresionisté, například Monet, Manet, Gogh, Cezanne, Pissarro, Renoir a další.
Dále mě zaujal František Kupka, potom méně slavný, ale pro mě úžasný malíř Igor Grabar a z žijících umělců například John Alexander Day, Jonas Gerard. Samozřejmě mě zajímají i malíři samouci jako jsem já, těch je více, nemohu je zde všechny jmenovat.
Jaké motivy malujete nejčastěji?
Je to opravdu různé, ale nejčastěji asi maluji obrazy „Nástěnné“ a abstraktní.
Jakými technikami malujete a kterou používáte nejraději?
Maluji olejem, temperami, akvarelem, suchým pastelem, samozřejmě různými kombinovanými technikami a v poslední době jsem si na relaxaci oblíbila enkaustiku. Nejraději mám ale jasně olej, maluji jak štětcem, špachtlí, prsty, různými pomůckami. Nejčastěji maluji technikou alla prima.
Alla Prima?
Techniku alla prima popíši jen v krátkosti. Je to technika, kdy celý obraz malujeme najednou, během několika hodin. Já tvořím tak, že si nejdříve udělám skicu. Pak nanáším barvy na plátno a po té se věnuji obrazu detailně do hloubky až do samotného konce a to vše bez přerušení, je to docela náročné.
Jak Vám přijde na mysl motiv a celková koncepce obrazu?
Možná se to bude zdát divné, ale na tuto otázku se mi vždy těžce odpovídá, jelikož dnes své obrazy maluji s naprostou lehkostí a většinou bez nápadu, ten přijde až při samotné tvorbě, až jak se podle barev rozvine má fantazie. Barvy volím podle nálady. Takto tvořím nejčastěji, jde to z nitra mé duše, 90% obrazů tvořím z hlavy bez předloh a tak to mám i nejraději. Někdy maluji podle předlohy, ale v naprosto jiném a svém stylu, nikdo by nepoznal, koho jsem napodobovala, takové obrazy dělám opravdu jen zřídka.
Je pravda, že preferujete obrazy větších rozměrů čtvercového tvaru?
Ano, to je naprostá pravda, ale není tomu tak dlouho. V roce 2009 jsem dostala zakázku na velké formáty, které jsem nikdy před tím nevyzkoušela a docela jsem se toho bála. Nakonec vše dobře dopadlo a já i zákazník jsme byli spokojeni. Mě to navíc dalo ohromnou zkušenost. Na velkém formátu se mi lépe pracuje, můžete lépe vnímat prostor, dává více tvůrčí fantazie. Co se týká čtvercových formátů, na ně se mi dobře malují právě abstraktní motivy.
Důležitou součástí obrazu je rám, vybíráte si je sama?
Ano, rozhodně důležitá součást to je, já mám ovšem pocit, že každému se líbí něco jiného, když maluji plátno, obrazy zásadně nerámuji, případný zákazník si tak může vybrat rám sám a to takový který se mu líbí a hlavně který se mu hodí do interiéru. Mám zkušenost, že jsem prodala obrazy zákazníkovi a on mi napsal, že rámy vyměnil, nelíbily se mu a mě se přesto líbily. Když ale už rám vybírám, snažím se hlavně ho sladit s obrazem a aby na sebe neupoutával více pozornosti než samotný obraz.
Vaše obrazy jsou ozdobou řady soukromých sbírek, víte odkud jsou jejich vlastníci?
Ano, rozhodně mám dost obrazů které zdobí domácnosti, ale i firmy apod. Mám i stálé zákazníky a to mě těší. Mé obrazy jsou například na Slovensku, v Anglii, ale nejvíce tady v Čechách.
Vaše obrazy lze nalézt na internetu, pořádáte výstavy. Kolik výstav ročně pořádáte a kolik obrazů namalujete? Kde chystáte příští výstavy a kolik výstav jste již absolvovala?
S výstavami teprve začínám, první jsem měla v roce 2008 v Benešově u Prahy, v témže roce v Novém Bydžově kde žiji, v roce 2009 jsem pořádala výstavu v Brně a v březnu 2010 proběhla má nejzajímavější a nejpočetnější výstava (co se týče počtu obrazů) v Milevsku u Písku v Galerii M. Na tento rok zatím nemám naplánovanou žádnou výstavu. K počtu namalovaných obrazů Vám řeknu pouze to, že jsem schopna namalovat velké množství obrazů, jsem nezmar. Řeknu Vám to asi tak, přítel mě od malování musí vyhánět a obrazy nemáme kam dávat. Je to tím, že bez malování nemohu být, nikdo mě do něj nenutí, nikdo mi do něj nemluví, jen přítel a to právě v tu dobu když nemohu přestat. I přesto že mě malování hodně duševně vyčerpává, nemohu bez něj být.
Jak jste se dostal k malování a kdo patřil mezi Vaše učitele?
K malování jsem se dostal jako samouk. Na výtvarnou školu bylo moc zájemců a neměl jsem štěstí. Technické základy olejomalby mi poskytl můj strýc Vl. Dlouhý. Další informace jsem získával čtením odborné literatury a především kopírováním starých mistrů.
Jste proslulý malbou široké škály motivů, jaké motivy malujete a které z nich nejraději?
Každý motiv, který maluji, tvořím s láskou. Nejraději maluji romantické až melancholické obrazy ve stylu Jakuba Schikanedera, který je mým velkým vzorem. Též mám své vlastní náměty mezi které patří stará Praha, romantické krajinky, fantazie. Velkou část mé tvorby tvoří portréty a akty na zakázku. Též mne láká moderní abstrakce. Připravuji náměty na velkoplošné obrazy a obrazové sety na zakázku – námět, rozměr a barevný odstín - dle interiéru zákazníka.
Které techniky používáte?
Nejraději maluji olej na plátně. Malíř má "vonět" terpentýnem. Na některé moderní obrazy používám akryl na desce.
Vaší specialitou jsou 3D obrazy. O jaké obrazy se jedná a jak se malují?
3 D obrazy jsou už na hranici high-tech malířské inovace. 3D foto a video je můj další koníček, takže dát třetí rozměr i obrazům je pro mne velká výzva. Uplatńuji technologii, která byla vynalezena v USA a je založena na barevné intenferenci.
Jsou 3D obrazy běžné? Je více autorů, kteří je malují?
Určitě je ve světě několik výtvarníků, kteří uplatňují 3D techniku, ale pokud vím zatím s nevelkým ohlasem. V Čechách jsem první, kdo 3D obrazy maluje.
Důležitou součástí je rám. Vybíráte si je sám?
Rám je další umělecké dílo a je třeba ho pečlivě vybírat. Obraz bez rámu je "nahý". Výjimku tvoří moderní obrazy, kde se plátno napíná až na spodek rámu.
Vaše obrazy lze nalézt na internetu, pořádáte výstavy. Kolik výstav ročně pořádáte a kolik obrazů namalujete?
Vystavoval jsem v několika pražských galeriích – v Nerudovce, Compromis, Krédo Saský dvůr, v Kolíně v křesťanské galerii. Poslední samostatnou výstavu jsem měl v Praze, v kulturním centru Zahrada. Pořádání výstav je nákladné, proto mám nyní stálou výstavu doma, v mini galerii na Kocandě v Jesenici u Prahy. Nevím kolik obrazů namaluji za rok, ale za 10 let malování mám nabitý katalog fotografiemi svých obrazů.
Vaše obrazy jsou ozdobou řady soukromých sbírek, odkud jsou jejich vlastníci?
Vlastníci mých obrazů jsou z různých částí republiky, na portréty mám pár zákazek v Německu. Jeden můj obraz se zatoulal do USA, pro "krajana" žijícího v pouštní krajině, dostal nádherně zelený les.
Maluje ve Vaší rodině ještě někdo?
Ptáte se po kom mám talent? Asi z obou větví rodu. Maluje i matka, která se spíše orientuje na umělecký dekor a malby květin.