Hlavní stránka  | O autorech  | O umění  | Články  | O nás  | Kam na výstavu  | Ankety  | Odkazy 
Kontakt  | Fota z výstav  | Naše rozhovory  | Obchodní podmínky  | Pre Slovákov 

Teorie, články


O galerii majo
O webových stránkách
Rozdělení obrazů
Dárek pro obchodního partnera?
Vztah krize a umění
Investice do umění
Vyhledávače a možnosti vyhledávání
Vyhledávání a vstup zájemců
Umělci a osobnosti našeho kraje

Vážení přátelé!

Máte zájem podílet se na rozšíření informací v Galerii Majo a pomoci nám? Ano, my zájem máme, rádi zde Vaše příspěvky umístíme. Mohou se týkat všeho, co považujete za přínos k tématu - o umění, o teorii umění, ročníkové práce studentů o umění, informace o začínajících umělcích, o prodeji obrazů přes internet, o internetových galeriích a podobně. Budeme rádi, když se vyjádříte i o současném stavu umění, současných uměleckých trendech, o aukcích obrazů a také o prodeji obrazů přes inzerce. Svůj příspěvek nám pošlete na email bartu01@tiscali.cz ,my Váš článek zdarma vložíme. Nejen, že bezplatně vložíme Váš článek, ale nabízíme Vám bezplatné umístění Vašich uměleckých děl a obrazů do Galerie Majo. Nabídka je určena všem umělcům, bez ohledu, zda jde o malíře začínající a nebo malíře pokročilejšího věku. Vaše obrazy umístíme zdarma a zdarma je i jejich aktualizace.

Pomozte nám zdokonalit teoretickou část - Váš příspěvek k danému tématu rádi do webových stránek umístíme.

Něco málo o teorii a základních pojmech. Kupodivu je obtížné najít na internetu nějaké ucelené informace, vždy je věnována pozornost pouze danému pojmu. Ne každý má k dispozici knihy o umění, respektive o teorii. I u nás budete zklamáni, detailní přehled teorie nemáme - pomozte nám!

Josef DOBIÁŠ (26.09.1888 - 20.01.1972)

Je bezesporu jednou z nejvýznamnějších osobností pocházejících z Pelhřimova a jedním z předních historiků naší země. Josef Dobiáš je kromě mnoha jiných prací autorem rozsáhlých dějin města Pelhřimova a jeho okolí, které zasadil do širších historických, celostátních i mezinárodních souvislostí. Vytvořil dílo, kterým malý, dnes patnáctitisícový Pelhřimov, triumfuje města mnohonásobně větší a je skutečně jen málo měst, která se mohou zpracováním a rozsáhlostí svých dějin Pelhřimovu rovnat. Dobiáš věnoval nezměrné úsilí shromáždění všech dostupných pramenů, za kterými se neváhal vydal i do zahraničí, například do Stockholmu, do Vídně.

Ve své historii Pelhřimova zpracoval všechna období, včetně těch, které můžeme považovat za klíčová i celostátně. Za vlády krále Přemysla Otakara I byl Pelhřimov založen jako osada ulicového typu v blízkosti dnešního kostela svatého Víta. Po smrti krále Přemysla Otakara II, který padl v bitvě na Moravském poli, byl za nastalého bezvládí Pelhřimov vyvrácen Vítkem z Hluboké a posléze založen nový ve své velkorysosti, viz dnešní Masarykovo náměstí a jeho přilehlé okolí. Zároveň byl obnoven i Pelhřimov původní. Za husitských válek byl Pelhřimov členem Táborského svazu a město řídil husitský hejtman, i když úplně zpočátku bohatí pelhřimovští měšťané novou ideu moc nevítali a jen představa, že by měli dát své bohatství do kádí aby se stalo společným je jistě děsila. Nicméně za husitských válek zůstal Pelhřimov ušetřen a nejbližší boj proběhl nedaleko Želiva. Jen pro zajímavost uveďme, že klášter Želiv zůstal ušetřen, protože Jan Žižka si velmi vážil kazatele Jana Želivského, který odtud pocházel. Josef Dobiáš velmi pěkně zpracoval období stavovského povstání, kdy Pelhřimov na krátký čas hrál velmi důležitou úlohu. Pobývala zde celá císařská armáda, vedená slavnými vojevůdci Karlem Bonaventurou Buquoyem a Henri Duvalem Dampierrem. Nedaleko Hořepníka ležela stavovská armáda, která též později vstoupila do Pelhřimova, vedl ji Jindřich Matyáš z Thurnu a generál Hohenlohe. V té době též Pelhřimov navštívili někteří direktoři, například Martin Fruwein. Za následujících válek Pelhřimovem několikrát prošlo vojsko císařské, pobýval zde slavný generál Götz, krátce před bitvou u Jankova, kde nalezl smrt. Mnohokráte zde byla švédská vojska, která způsobila obrovská utrpení,včetně toho že byla původcem minimálně jednoho požáru. S nimi do města v roce 1645 přišel i slavný Thorstensohn. Po třicetileté válce se však Pelhřimov již ke své předchozí slávě nevrátil...Pelhřimov, který do té doby patřil k velkým městům království se stal malým provinčním městečkem. Sice se zajímavými osudy, ale až mnohem později v souvislosti s rozvojem průmyslu a také s příchodem železnice zase město začalo nacházet svoji cestu. V roce 1850 se stal městem okresním...

Josef Dobiáš se narodil v Pelhřimově, v domě na Svatovítském náměstí, 26. září 1888 v rodině ředitele měšťanské školy. Rodinné prostředí formovalo i jeho zájem o klasickou filologii. V červnu 1906 ukončil studium na pelhřimovském gymnáziu a téhož roku odešel studovat klasickou filologii a historii na filozofickou fakultu české university v Praze. Svá studia starověké historie obohacoval a doplňoval cestami do Itálie, Tunisu, na Jadran a Balkán. V roce 1911 ukonči doktorátem studia na filozofické fakultě a začal vyučovat na gymnáziu na Královských Vinohradech. Roku 1920 byl jmenován soukromým docentem Karlovy university a zároveň po dobu dalších osmi let spravuje městský archiv v Pelhřimově. Jeho nadání a schopnostem se dostává prvních ocenění: v r. 1924 byl jmenován mimořádným profesorem starověkých dějin na Karlově universitě a mimořádným členem Královské české společnosti nauk.

Po krátké epizodě prvního manželství s Ludmilou Šebestovou (Simonettou Buonaccini) se v roce 1929 podruhé žení s Boženou Černou, doktorkou starověké archeologie a dějin umění, jež mu byla v letech následujících věrnou pomocnicí při vědecké práci. V témže roce byl jmenován řádným profesorem starověkých dějin. S přestávkou protektorátního období, kdy byly uzavřeny české vysoké školy, se věnuje vedle práce vědecké i činnosti pedagogické, na vysoké škole přednášel až do roku 1954. Za své dlouholeté zásluhy byl v roce 1952 jmenován akademikem. Nezapomenutelně se zasloužil o město Pelhřimov nejen svou vědeckou prací, ale i tím, že významně přispěl k prohlášení Pelhřimova městskou památkovou rezervací. Jeho vědecké dílo je mimořádně obsáhlé a svědčí o nesmírném pracovním nasazení. Proto z obrovského množství článků, studií, učebnic, monografií a pojednání lze připomenout jen ty nejznámější práce.

V roce 1932 vychází ve IV. svazku Čs. vlastivědy jeho úvodní kapitola "Před vystoupením Slovanů". Toto téma v širokém rozsahu rozvedl ve své vynikající publikaci "Dějiny československého území před vystoupením Slovanů" z roku 1964. V Šustových "Dějinách lidstva" v 2. dílu z roku 1936 zpracoval pojednání "Římské císařství". V roce 1948 vydal skvělou knihu "Starověké dějepisectví", v níž popsal vývoj starověké historiografie. Přes velice plodnou vědeckou a publikační činnost v oboru numismatiky, pravěkých a starověkých dějin, nezapomínal na svůj rodný kraj a město. Pelhřimov navždy oslavil svými "Dějinami královského města Pelhřimově; po celou dobu existence Muzejního spolku byl Josef Dobiáš jeho členem. Tato neobvykle rozsáhlá monografie, která dosud vyšla v pěti svazcích rozdělených do šesti knih a mající 4300 stran tištěného textu, je snad největším dílem tohoto druhu ve světové historiografii.

Josefu Dobiášovi bylo v roce 1936 Městským zastupitelstvem uděleno čestné občanství za jeho dílo Dějiny Pelhřimova. Čestné občanství mu bylo uděleno Městským národním výborem v Pelhřimově opět v roce 1967. Zájemci o zevrubnější poznání života a díla Josefa Dobiáše se mohou obrátit na pracovníky Okresního muzea v Pelhřimově, kde jeden oddíl expozice je Josefu Dobiášovi věnován.

Je určitě pozoruhodné, že první díl jeho dějin byl vydán v roce 1927 a ten poslední krátce před jeho smrtí v roce 1970. Avšak, málo se ví že jeho poslední díl dosud vydán nebyl, ač již uplynulo několik desetiletí od jeho smrti, je naděje že se tak velmi brzy stane. Nakladatel se nemá dle mého soudu čeho obávat, dílo bude v krátké době rozebráno.


František Bernard VANĚK (15.07.1872 - 01.04.1943)

Katolický kněz, děkan, prelát v Pelhřimově, básník a spisovatel (1872-1943), básník, spisovatel, narozený ve Stádlci u Tábora. Po studiích v Českých Budějovicích byl v roce 1896 vysvěcen na kněze a nějaký čas nemohl najít žádné místo, přestože jich bylo daleko více než dnes, ale byla všechna obsazena. Pak dostal nabídku nastoupit na Křemešníku. Křemešník byl známé poutní místo, avšak pro duchovní to nebyla žádná odměna, většinou tam byl dáván nějaký starý kněz na dosloužení. Snadné to tam nebylo, během poutí tam přišlo kolem třicetitisící poutníků, v některých letech i véce a kněz nestíhal, musela mu přijít výpomoc z okolí. Po zbytek roku pak měl nějaké bohoslužby v kostele a zároveň vyučoval ve škole. Nejtěžší to bylo v zimě, kdy tam lišky dávaly dobrou noc. Ale jednoduché to nebylo ani během roku, na Křemešníku nebyl dostatek vody a byla donášena ze Zázrační studánky, kde však je periodický pramen a pokud voda netekla, tak dokonce ze Stříbrné studánky. Přes léto se chodil mýt do rybníka Ivaniny, ale léto je krátké a po zbytek roku bylo takovouto základní věc obtížné řešit. Za přítele měl fořta v Korcích a pana řídícího, který bydlel v domku hned vedle něho, měl štěstí že v době jeho působení jím byl známý pan Zahálka, proslulý svou legrací. Občas přijel na návštěvu někdo z Pelhřimova. F. B. Vaněk své působení na Křemešníku později shrnul ve známé knize "Na krásné samotě". Každopádně dovedl podnínek na Křemešníku, byť poměrně těžkých, využít. Využil jich k dalšímu studiu, psaní knih, přispíval do různých časopisů a znal na Křemešník své přátele, známé umělce své doby. Jeho zásluhou vznikla křížová cesta, i slavný Bálkův reliéf "Křest Krista". Křemešník měl i jednu další výhodu, každý výše postavený duchovní, který cestoval krajem, měl zájem velmi známý Křemešník navštívit. A tak mohl F. B. Baněk přivítat biskupa, arcibiskupa, ba i kardinála. Zde na Křemešníku s nimi měl jako mladý kněz příležitost mluvit, někde ve městě by byl pouze jedním z mnoha v řadě, takto je osobně znal. To se může vždy hodit. Když zemřel děkan v Pelhřimově, probíhal konkurz na jeho místo, Vaněk se nehlásil, byl si vědom kolik starších a zasloužilejších je před ním. Avšak den před termínem jej navštívil posel přímo od biskupa, který jej vyzval, aby se přihlásil. Na tuto výzvu se F. B. Vaněk do konkurzu přihlásil a stal se děkanem v Pelhřimově, byl jedním z nejmladších a mohl to být začátek jeho velkolepé kariéry, avšak jako děkan v Pelhřimově o mnoho desetiletí později i zemřel. Proč nepovýšil je otázka, kterou ještě nikdo nikdy asi nepoložil. Dle mého názoru je to proto, že byl kněz velmi moderní, stýkal se s předními básníky a dalšími umělci a zřejmě pro svou pokrokovost byl z hlediska postupu přehlížen. Hlásil se ke hnutí Katolické moderny. Jeho první básnická sbírka vyšla pod názvem Sacerdotium (1898)

Od roku 1906 působil jako pelhřimovský děkan a rozvinul neobyčejně širokou aktivitu v oblasti náboženskovýchovné, žurnalistické, ediční. Největší literární význam měl časopis Kazatelna, který založil roku 1902. Vrcholem jeho homiletické činnosti je práce Studnice Boží Moudrosti. Encyklopedie výroků Písma svatého a svatých Otců (1939). Na obrozenskou a vlasteneckou tradici 19. století navázal úspěšným románem Na krásné samotě (1937). Byl zakladatelem Chrámového družstva v Pelhřimově, které se specializovalo zejména na restaurování církevních památek a přežilo svého zakladatele o mnoho desetiletí. Pro své vlastenecké postoje byl v červnu 1942 zatčen gestapem a deportován do koncentračního tábora Dachau, kde na jaře 1943 zemřel. Ano, takto je to vždy napsáno, ale není to celá pravda. Gestapo do kostela nechodilo, takže jej někdo musel udat. Byla to žena německé národnosti, jejíž jméno je známo. Není mým úkolem, abych jej já zveřejňoval. Nicméně nedovedu pochopit, že někdo kdo k němu chodil ke zpovědi, byl takového činu schopen. On skutečně kázal proti záboru Pelhřimovských zvonů a provedl i další protiněmecké akce. Neuvědomil si však, že stojí proti jinému protivníkovi, než tomu bylo za první světové války, kdy byl též mnohokrát vyšetřován, například proto, že založil oslavný oheň, po dobytí Bělehradu srbskými slovanskými vojsky. To stálo tohoto skutečného vlastence život. Dnes je jeho busta umístěna v děkanské zahradě, nedaleko kostela svatého Bartoloměje, kde působil a kterou zvelebil. Je velká škoda, že jeho činy a jeho vlastenectví nejsou dnes připomínány nejen nám, ale zejména mladé generaci.

Dojděte se na svém výletě podívat na Křemešník. Navštivte kostel Nejsvětější trojice a podívejte se na hned vedle stojící školu, obydlí pana duchovního, příbytek pana řídícího a pomocného učitele. Dojděte se podívat ke slavnému kameni a uvědomte si, že v době působení F. B. Vaňka byl les malý a z Křemešníku byl ideální výhled. Přesuňte se ve své mysli do časů dávno minulých. Představte si před skálou stůl s pohoštěním, vedle něho slavné umělce své doby, děkana Vaňka, řídícího Zahálku a ocitnete se v dobách, které se již nikdy nevrátí. Na děkana Vaňka, výjímečnou osobnost, bychom zapomenout neměli.


Mikuláš z Pelhřimova

Mikuláš z Pelhřimova, je dle mého soudu nejznámějším rodákem našeho kraje. Tím nemyslím, že je nejznámější dnes, ale byl jím ve své době. Byl skutečnou osobností, tehdy Evropské proslulosti, velmi ovlivnil své současníky, měl vliv na dění v zemi, byl autor mnoha textů. Mnoho jeho traktátů se dochovalo. Mikuláše z Pelhřimova nám dnes připomíná pouze malá pamětní destička v Růžové ulici na domku, který patří Evangelickému sboru, katolická církev se k němu nehlásí. Dnes je velmi zapomenut a není nikde vzpomínán, také proto, že na dobu husitství jsou dnes rozdílné názory. Mým úkolem není hodnotit, zda byl osobou negativní či pozitivní či rozporuplnou. Začal jako reformátor a skončil jako vězeň husitského krále. Ale byla to osobnost známá tehdejšímu světu, patřil mezi osobnosti, které znala celá Evropa. Mikuláš z Pelhřimova, zvaný BISKUPEC (1385-1459)

Pocházel z Pelhřimova, kde se podle zápisů v knihách o kněžských svěcení a ustanovení, narodil v rodině Petra, který měl zřejmě příjmení Biskup. Základní vzdělání získal Mikuláš z Pelhřimova patrně na latinské škole v Pelhřimově. Potom odešel do Prahy, kde studoval na artistické fakultě Karlovy university, roku 1409 zde dosáhl akademické hodnosti bakaláře svobodných umění. Patřil mezi horlivé stoupence Jana Husa a jeho snah o nápravu společnosti i církve. Koncem roku 1414 opustil Prahu a stal se knězem v Kondraci pod Blaníkem. Asi chtěl v klidu venkovské fary důkladně promyslet některé otázky, k čemu bouřlivá atmosféra v Praze neposkytovala potřebný prostor. A také asi pochopil, že je třeba vzdělávat lid nejen v Praze, ale i na venkově. Na Tábor odchází ihned po jeho založení, v roce 1420, aby tam pomáhal budovat společenství po vzoru prvotní církve. Mikulášovy schopnosti a práci ocenili táborští kněží tím, že ho v září 1420 zvolili za svého biskupa neboli staršího. Biskupec napsal řadu věroučných traktátů, biblické výklady a zřejmě se podílel na vzniku táborského vydání Bible. Vždy patřil k radikálům a své myšlenky mohl přednést na koncilu v Basileji v roce 1433. Později se však jeho radikalismus stal překážkou mírového urovnání v zemi. Nikdy nepochopil, že jeho radikální myšlenky nejsou realizovatelné a kompromis, kterým tak dobře vládl Jiří z Poděbrad, mu byl cizí. Proto byl v roce 1452 uvězněn Jiřím z Poděbrad ve věži zámku v Poděbradech, kde také zemřel. Je paradoxem dějin, že se stal vězněm člověka, který je též nazýván "husitský král". Jiří z Poděbrad však byl velmi zkušený politik, který dobře věděl proč to tak musí být.

  GalerieMajo.com




Cena:

Zeď Dřevo Bez textury